Co o nás vypovídá přispívání na charitu? Co o nás říká skutečnost, že jsme před několika desetiletími prožili holocaust? Kde je pravá podstata lidské existence a proč ji ještě nikdo neodhalil?
Jádro lidské duše je opředeno tajemstvím – po jeho povaze se ptá filosofie od počátku věků. Jelikož psychologie z filosofie vychází je nasnadě očekávat pokračování tazatelské linie – je člověk dobrý či zlý?
„Jsme zlí„
Psychologie se vyvinula z velmi negativních myšlenek o lidské podstatě – zejména pak Freudova teorie determinace pudy eros a thanatos, které berou člověku i poslední sémě dobra v duši. Stejně tak se můžeme dívat na člověka očima evoluční psychologie, kde teorie sobeckého genu i altruismus vykládá jako sobecké gesto genů zlepšit své vyhlídky na rozmnožení. Co by to však o nás vypovídalo? Že nejsme nic než stroje, které se neumí a nemohou vyvinout, neumí být srdeční, láskyplní a opravu dobří – nemohou, protože jsou ovládáni. Ať už to tak skutečně je nebo není, nemůžeme přece žít s tím, že jsme čisté zlo. Chovali bychom se pak k sobě jako zvířata, vedeni pudy, sobeckou touhou přežít a plodit dál, beze smyslu, bez důvodu k bytí. Z kořenů temnoty se zrodil pozitivní pohled na člověka a jeho bytí.
„Jsme čisté dobro„
Rogers jako zástupce humanistické psychologie vnáší do debaty jiný pohled na člověka. Vidí jej jako silnou, samostatně fungující jednotku, která je v jádru dobrá. Ovšem není i toto příliš mnoho? Jak pak lze zlo, které lidstvo napáchalo – a že jej nebylo málo – zahrnout do tohoto konceptu, kde jsou lidé ve své podstatě jen světci a opět je – tentokrát negativně – ovlivňují jen okolnosti.
Karma
Zajímavá je v tomto ohledu filosofie buddhismu. Buddhismus hlásá možnost oprostit se od všeho „zlého“ zejména dosažením nirvány či převtělením se zpět do lidského světa (s možností šířit buddhistickou nauku). Učení je takové, že jaké věci uděláme, vrátí se nám zpět.
Pochopitelně se v západní civilizaci ve 21. století jen tak neoprostíme od všech tužeb, ovšem není špatné myslet na hranice, které by náš chtíč měl mít – a v současné době téměř nemá.
Veskrze v karmickém systému vidím skutečnou pravdu a podstatu člověka – je jedno jestli jsme v jádru dobří nebo zlí – ať už by skutečnost byla jakákoliv, faktem zůstává, že se umíme chovat jako skuteční altruističtí hrdinové, ale zároveň jako ti nejsobečtější a nejkrutější tvorové na této planetě – jde hlavně o to, jaké skutky činíme, jak k sobě samým a své (stále záhadné) podstatě přistupujeme. Bylo by laciné a nemorální vymlouvat se na pudy, rodiče, okolnosti, společnost – vždyť se vždy našli tací, kteří byli schopni bojovat za pravdu a lásku – stejně tak se ovšem našli ti, kteří ani po jednom netoužili. Přeci je v lidech síla prát se se zlem – ať už je v nás vrozené anebo jej získáváme okolnostmi. A nejjednodušší odpovědí na toto pátrání je proto karma, nebo onen Kantův imperativ.
Závěrem tedy – zapomeňme na podstatu člověka – jak říká svatý Augustin: „Duch tedy jest příliš omezený, aby pochopil sám sebe!“. Ať svou podstatu vidí každý jak potřebuje, mysleme na naše činy, na to, že život je v rukou nás samých – a ani jakýkoliv handicap tento fakt nemusí vyvracet.
Mgr. Markéta Pešoutová
ZDROJE:
Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada.
Sogjal (1996). Tibetská kniha o životě a smrti. Praha: Pragma.
Störing, H. J. (1991). Malé dějiny filosofie. Praha: ZVON.
Veselovský Z. (2005). Etologie. Biologie chování zvířat. Praha: Grada.